Kolonie moderní architektury Werkbundu v Evropě v letech 1927–1932 představují nadnárodní památku, která zahrnuje čtyři země (Německo, Polsko, Českou republiku a Rakousko) a pět měst (Stuttgart, Vratislav, Brno, Prahu a Vídeň). Po první světové válce zasáhl Evropu naléhavý problém obecného nedostatku vhodného bydlení. V reakci na to se avantgardní architekti hnutí Nová věcnost z různých částí Evropy snažili najít dostupná řešení, která by tuto sociální potřebu uspokojila dobře projektovanými domy vysoké kvality.

První kolonie Werkbundu, sídliště Weissenhof, byla postavena ve Stuttgartu v roce 1927 a inspirovala další architekty k využití modernistických principů v podobných projektech. Ostatní kolonie následovaly v období 1928–1932. Všechny kolonie se při předávání svých pokrokových idejí širší veřejnosti potýkaly s problémy. Během nacistického režimu čelily tyto domy kvůli svému modernistickému pojetí posměchu. Po druhé světové válce čekaly kolonie Werkbundu, z nichž některé skončily za železnou oponou, různé osudy. V roce 2013 byla vytvořena síť těchto kolonií s cílem podpořit výměnu osvědčených postupů a poskytovat poradenství v zájmu jejich zachování. Od roku 2013 je součástí sítě i kolonie ve švýcarském Curychu.

Kolonie Werkbundu v Evropě z let 1927–1932 začínaly jen jako architektonický experiment, ale posléze výraznou měrou ovlivnily modernistickou architekturu 20. století, neboť jejich prostřednictvím mohli architekti z různých evropských zemí přenášet své modernistické teorie do praxe. Kolonie jsou projevem evropských kořenů tohoto hnutí, které se významně rozvinulo v pěti různých zemích.

Kolonie Werkbundu mají důležité místo v dějinách evropské architektury, jejich vývoj v dalších letech však také odráží odlišné politické a sociální poměry mezi Východem a Západem. Jejich společenské, emancipační, estetické a technické ambice a získané poznatky zůstávají zdrojem inspirace pro současnost, kdy se některé evropské země rovněž s obtížemi snaží zajistit pro své obyvatele vhodné sociální bydlení.