Mramor se už od starověku používá v hojné míře v architektuře a sochařství, ale podléhá různým degradačním procesům, z nichž některé se v důsledku změny klimatu zřejmě v budoucnu ještě zhorší. Kromě toho všechny v současnosti dostupné způsoby konzervace mramoru mají významná omezení, pokud jde o jejich účinnost, kompatibilitu a/nebo trvanlivost.

Záměrem projektu bylo rozšířit pole využití nedávno navrženého biomimetického způsobu konzervace, jehož principem je tvorba hydroxyapatitu (HAP, hlavní složka kostí a zubů) při reakci mramoru s vodným roztokem fosforečnanu. Projekt se podařilo realizovat díky víceoborové výzkumné činnosti kombinující různé odbornosti a laboratoře. Výsledky výzkumu byly zveřejněny ve 14 volně přístupných vědeckých publikacích, 7 uznávaných vědeckých časopisech a 7 příspěvcích na mezinárodních konferencích. Díky rozsáhlé osvětové činnosti projekt rovněž přispěl ke zvýšení povědomí evropských občanů, včetně žáků a studentů, o kulturním a hospodářském významu památek a o výzvách spojených s jejich ochranou.